Asasini a historie o nich

Marco Polo uvádí, že jejich vůdcem byl Rašíd ad-Dín Sinan, známý jako „Stařec z hor“ a že mu byli členové hnutí bezmezně oddáni. Dle Marca Pola v horách existovala tajná zahrada, kde rostly nádherné stromy a keře, stály paláce zdobené zlatem, vedly kanály s tekoucí vodou, medem a vínem. Žily tam nejsvůdnější ženy světa, atd. Zahrada měla být postavena podle vzoru ráje popsaného prorokem Mohamedem. V této zahradě byl bojovníkům po určité době umožněn pobyt. Do zahrady se měli dostávat prostřednictvím opia a hašiše.

Další legenda vypráví o „skoku smrti“, tento popis se objevuje v několika evropských kronikách. Nejslavnější popis tohoto skoku je spojen s návštěvou hraběte Jindřicha ze Champagne, titulárního krále jeruzalémského, u vůdce asasínů v jeho pevnosti. Aby dokázal Jindřichovi své tvrzení, že žádný z křesťanských bojovníků nemůže být tak oddaný jako jeho muži, dal pokyn dvěma mladíkům, stojícím na vrcholu vysoké věže. Ti se bez váhání vrhli střemhlav do hloubky pod sebou, kde se roztříštili o skály.

Asasíni v Persii po Hasanovi

Noví vůdci sekty po Hasanovi se začali sami prohlašovat za imámy a započalo dědičné právo na vůdcovství. Asasíni byli pod obrovským tlakem od okolních sunnitů a přežívali jen díky neustálému vraždění seldžuckých vezírů a generálů. Přesto se začínají ismaílité stále více sbližovat se sunnity a časem se z vůdců sekty stávají neoficiální leníci seldžuckých sultánů.

 Asasíni v Sýrii po Hasanovi

Syrští asasínové (v Syríi od roku 1090) jsou mnohem slavnější, než jejich perští příbuzní a to hlavně díky tomu, že byli v kontaktu s tehdejšími křižáky. Teoreticky spadali pod vládu Alamútského vůdce, ale prakticky v Sýrii vládl samostatný asasínský vůdce - Evropany nazývaný "Stařec z Hory" - kvůli tradiční horské poloze asasínských pevností. Roku 1097 se Sýrií přehnaly křižácké houfy a začíná zlatý věk syrských asasínů, symbolizovaný osobou Rašiduddína Sinána (vládl 1162-1192).

Asasíni se snaží o zachování rovnováhy sil mezi sunnity a křižáky na Blízkém východě a mění aliance v podstatě ze dne na den. Účastní se například bitvy po boku antiochijských vojsk, ale o rok později napadají johanitské vesnice v okolí hradu Krak des Chevaliers patřící řádu johanitů. V roce 1174 údajně dokonce jednají o přijetí křestanství, ke které náleželo placení poplatků 2000 besantů templářům a spojenectví proti Saladinovi, ale toto jednání bylo rázně ukončeno jednookým templářským rytířem Walterem de Mesnil zabitím asasínského vyslance Abdullaha, což poznamenalo pověst templářského řádu. Jednou teorií ze zavraždění asasínského velvyslance byl fakt, že asasínové platili templářům 2000 besantů jako daň za neútočení, neboť templáři obepínali území syrských asasínů pásmem hradů kolem Tortosy. Smlouva s jeruzalémským králem Amalrikem ovšem tuto povinnost má ukončit. Podle některých historiků je ale 2000 besantů dosti zanedbatelnou částku pro tak bohatý řád, jakým byli bezesporu templáři a proto se domnívají, že zabití asasinského vyslance Abdullaha templářským rytířem Walterem de Mesnil nebyl organizovaný atentát, nýbrž pouhý omyl. Asasínové se nikdy nepokusili zabít velmistra jakéhokoli rytířského řádu, neboť dobře věděli, že titul velmistra není dědičný a proto by mrtvého velmistra plnohodnotně nahradil jiný podobně zkušený člen řádu.

Velkým nepřítelem ismáílitů byl sultán Saladin a jako jednomu z mála se mu také podařilo přežít útok elitních vrahů (přežil jen díky kroužkovému brnění, které stále nosil na těle). Sinánovi se ještě daří zavraždit jeruzalémského krále Konráda z Monferratu a následně umírá. Asasíni představují čtvrtou sílu na Blízkém východě (doplnují je Richardovi křižáci, rytířské církevní řády a Saladinovi sunnité). Asasínští vyslanci dokonce vyjednávali i s předními evropskými monarchy, kteří pobývali na Blízkém východě (Fridrich II., Ludvík IX. ...).

Roku 1256 padl Alamut do rukou Mongolů, znamenalo to předzvěst pádu syrských asasínů. Mongolové rozehnali, nebo pobili většinu perských asasínů a jejich ismáílitského obyvatelstva (prchli do Indie a založili novou centrálu učení) a nalomili tak moc celé sekty. V Sýrii se asasíni drželi až do roku 1273, kdy všechny jejich města obsadil sunnitský mamlúk Bajbárs - na rozdíl od Mongolů nechal asasíny žít pod svou vládou jako věrné poddané (a pomocníky proti zbytku křestanů ve Svaté zemi). Potomci Asasínů přežívají dodnes v Persii, Sýrii a Indii (v 19. století dokonce v západní Indii tvořili oporu britské moci - vždy se stavěli proti indické nezávislosti). Samozřejmě po roce 1273 již žádné politické vraždy neprovádějí, ale jejich učení je stále oblíbené a dnes vzkvétají za vedení Agy Khana (Je to Ind, lze tedy usuzovat, že nizárijští ismáílité přenesli své hlavní sídlo z Alamutu do Indie, kde představují určitou politickou moc dodnes).